Halloween story

Matěj Arnošt Just

Jo looked inside the cupboard and jumped back in surprise. The surprise wasn´t positive at all. There was a rotting hand inside. "Oh Jesus, it must have been here for ages!" Jo thought. It made him feel incredibly sick, but he knew that it wouldn´t break hime. He was there for a reason. And if he really wanted to become a detective, he should be prepared for things way worse than what he just saw.

Jo slowly stepped back and went to the next room. It was filled with old clothing, just as he remembered. But something has changed. There was blood on the floor!

"Oh no....OH GOD!" cried Jo. He looked into the mirror, his body rooted in place after he realised what was written on it. "You are not alone in here." read Jo with a cold, quiet voice. It was only before he could notice the door has suddenly closed down.

Vítězové literární soutěže

Krvaví piráti 

(Klára Krakovková, 5.A)

Kdysi dávno stála u pobřeží moře malá vesnice. V ní žily dvě děti, kolem kterých se náš příběh točí. Jmenují se Filip a Lilly. Budu vám vyprávět o jejich celoživotním a ne posledním dobrodružství, které začíná tím, že se obě děti vrací ze školy domů za svou upracovanou matkou.

Otec jim zemřel, když jim byly asi dva roky. Zhynul na obchodní lodi, kterou svrhla bouře do hlubin. Matka tak musí vydělávat peníze, aby je uživila. Filip a Lilly jsou sourozenci. Filip má 11 let a Lilly také. Všichni tři se mají moc rádi. Už dorazili k domovním dveřím, když v tu chvíli Lilly zpozorněla a řekla: "Podívej, Filipe, na dveřích je vzkaz!" A vskutku tam byl. Stálo tam:

Milé děti,

rádi bysme vám oznámili, že váš otec, jménem Velo je ve skutečnosti pirát. Nebojte, už je to dlouho, co přestal loupit a vzbouřil se. Při našem plánu vyloupení banky vyslal signál na poplach. Všechny nás málem potopila galeona lodí. Díky tomu se stal naším vězněm. Unesli jsme vám i matku. Jestli je chcete zpět, tak nás navštivte. Držíme je uprostřed sladké zelené skvrny. Krvaví piráti

Oba zbledli jako stěna. "Co budeme dělat?" zeptala se Lilly.

"No, pokud chceme naše rodiče ještě vidět, musíme se za nimi vydat." Lilly řekla: "Bude to velké dobrodružství. Nesmíme to však nikomu říct. Pirátům by to zjevně radost neudělalo." Filip prohlásil: "Ráno vyrazíme." A tak se i stalo. Hned při rozbřesku už se Filip i Lilly chystali na cestu. Vzali si zásoby jídla, vody, oblečení a peníze. Piráti je museli vykrást, protože všechny peníze byly pryč, tedy až na skrytou zásobu. Hned co se nasytili, tak vyrazili. Šli do přístavu, kde nastoupili na jejich rybářský člun. Když nastoupili, Lilly vytáhla nějakou mapu a řekla:

"Jsme na Etských ostrovech. Hlavní kotevní ostrov je Dinský. Měli bychom jet tam a ptát se.

"Tak jo." řekl Filip. Zamířil k Dinskému ostrovu. Cesta byla dlouhá, ale už vplouvali do Dinského přístavu. Byli unavení a ospalí, tak ani neváhali a usnuli ve člunu. Ráno se celou dobu vyptávali námořníků, ale nikdo jim nechtěl pomoci, a když se zmínili o krvavých pirátech, všichni rychlým krokem odešli. Když jednomu námořníkovi vyprávěli, že přišli o matku, která pletla ty nejlepší sítě na Etských ostrovech, zaslechl je ještě jeden námořník, který přišel k Filipovi a Lilly a řekl: "Pomohu vám děti, protože jsem znal vaši matku. Jmenuji se Tril a mám loď. Řekněte mi, co potřebujete, ale tady rači ne." Jen co to dořekl, odešel k zadním dveřím a děti se vydaly za ním.

Vešli do zatuchlé a páchnoucí uličky. Když z ní vyšli, ocitli se v přístavu a před nimi se na vlnách houpala majestátní loď. na přídi byl vyřezaný zlatý drak a loď měla kupodivu modré plachty, barva lodě se táhla odstíny žluté až bílé. Námořníci vytáhli můstek, aby Tril a Filil s Lilly mohli přestoupit na loď. Tril je zavedl do kapitánské kajuty, kde si sedl a pokynul jim, ať si také sednou. Děti uposlechly. Tril začal vyprávět:" Podobáte se velmi rodičům. Znal jsem je. Byl jsem kdysi chudý žebrák na Etských ostrovech. Jediného, koho jsem znal, byl váš otec a matka. Byli ke mně až moc štědří. Dávali mi jídlo a peníze, a když se stal Vela pirátem, věděl jsem, že neměl na vybranou. Byl to velmi poctivý muž a tajně posílal z pirátského lupu peníze chudým. Díky němu jsem si mohl najít práci, díky které jsem po kapitánu převzal tuto loď i posádku. Jak vám mohu pomoci?"

Filip a Lilly mu vysvětlili jejich situaci. Tril je pozorně poslouchal a když dovyprávěli, zvolal: "To máte hodně odvahy jít proti krvavým pirátům. Vím, že vaše rodiče nepustí jen tak. Budou chtít výměnný obchod. Dělají to tak skoro vždy, když něco nebo někoho ukradou. Jsou to mistři triků a nebude snadné nad nimi vyhrát. Nevím, za co nebo jestli vůbec je pustí, ale vím, jak to zjistit." Tril zahvízdal a náhle k nim přiletěl barevný papoušek. Přistál Trilovi na rameni a zeptal se: "Jak se vede?" Filip a Lilly oba hleděli s úžasem. Tril něco napsal na malý kus papíru, dal to papouškovi do zobáku a řel: "Velo." Pták vyletěl oknem, kterým sem vanul čistý a mořský vzduch. "Toho papouška jsem vycvičil. Tak mládeži, ptejte se." řekl Tril. Filip neváhal a zeptal se: "Proč otci nenapíšete, kde je?"

"Protože už ví o papouškovi a jednou se vrátil poraněný." odpověděl Tril

"Kam vyrazíme?" zeptala se Lilly.

"Nejprve musíme zjistit, co je to ta sladká zelená skvrna." odpověděl Filip. Dlouho dumali a ptali se posádky, ale nikdo nevěděl. Od seznámení s Trilm uběhlo už dlouho. Teď už měli posádku jako přátele. Všechny znali a za den se naučili, jak loď ovládat a řídit. Kajuty měli prostudované a byli překvapení, kolik krásy v nich bylo, na zdech vysely obrazy a další růžné ozdoby. Loď nebyla ani obrovská, ale ani malá. Kajuty i paluba byly dost prostorné. Tril učil Filia i Lilly plavat a sourozenci byli šťastní, žes e jim tolik daří. Po večeři si šli lehnout.

"Filipe, že je skoro neuvěřitelné, že tu je tolik zábavy a štěstí, vidˇ?" řekla Lilly.

"To jo," zabručel Filip, "až na to, že ten pták se ještě nevrátil a nevíme, kam plout." povzdechl si. V tu ránu do dveří vpadl Tril s papouškem na rameni.

"Chtějí šupinu mořské panny." řekl udýchaně, skoro neslyšně. Děti se na něj dívlay jakoby spadl z višně, protože věděly, že mořská panna je pohádka na dobrou noc. "Ty přece neexistují!" řekli jednohlasně sourozenci. "Ale ano." řekl vážně Tril, "už jsem je viděl."

"Myslíš ty stvoření napůl člověk a ocas ryby místo nohou?" ušklíbl se Filip. "Žijí u ostrova jménem Liky." prohlásil Tril.

"Mořské panny nejsou ve skutečnosti žádní válečníci, ale bránit se umí." řekl Tril. Tak vzhůru k ostrovu Liky!" zvolala Lilly.

Loď vyplula z přístavu a nabrala kurz ke zmiňovanému ostrovu Liky, pluli dlouho a proti větru, který se za chvíli vytratil. Bylo bezvětří a dusno. Zrovna obeplouvali ostrov Kilaň a začalo se dělat mračno. Pak s zvedla vichřice. Vypukla obrovská bouře. Vlny měřily několik metrů a loď se zmítala v bouři a nešlo nic dělat. Loď se houpala a nebezpečně nakláněla, když v tu ránu se stalo hned několik událostí. Udeřil blesk přímo do lodi, která se zlomila vejpůl, hned na to začala loď klesat ke dnu. Filip se chytil Lilly za ruku a drželi se tak pevně, jak jen mohli, pak byli ve vodě. Kolem nich proplouval trám, který je zasáhl do hlavy. Oba omdleli. Probrali se na červeném písku, na kterém ještě ležel Tril. Všichni tři se rozhlédli kolem sebe a zjistili, že všechny stromy jsou černé jako popel a zem červená jako krev, v tu chvíli Lilly vyjekla a nadávala si: "Jak jsme mohli být tak hloupí!"

Filip ji chytil za rameno a řekl jí, ať se uklidní a řekne jim, co se děje. Lilly vytáhla mapu a ukázala na utržený kraj mapy.

"Jsme tady a tady je ostrov krvavých pirátů. Zem je jako krev a ta skvrna musí být špinavé jezero." vykřikla Lilly. "Tak jdeme k jezeru." prohlásil Filip. Šli krátkou dobu a před nimi se rozprostřela zelená hladina a uprostřed ostrov, na kterém byly vidět klece a v nich lidé. Přišli až k vodě a dotkli se jí. Byla velice horká, ale Filip a Lilly byli ochotni pro rodiče udělat všechno.

"Nemusíte chodit." řekl Filip Trilovi.

"Půjdu." odpověděl Tril.

Plavali rychlými tempy, až dorazili k na ostrov. Bylo tam spousta klecí a museli je všechny otevřít. Každý vytáhl z kapsy kus kovu. Začali otevírat klece. V klecích byli lidé staří i mladí, ale i děti. Když je zachraňovali, všichni jim děkovali a někteří už přeplavávali jezero. Na konci ostrova čekaly už jen dvě klece, ve kterých seděli Velo a jejich matka. Děti s pláčem běželi ke klecím. Pak začalo rodinné objímání. "Tati, to je tvůj přítel Tril, díky žes nám odpověděl to s tou mořskou pannou." řekla ještě se slzami v očích Lilly. "To, co vám říkal, byly všechno lži!!! To on nás okradl, to on na mě zavolal krvavé piráty!" zařval rozzuřeně Velo. Tril vytáhl pistoli a šavli. "Tak a je to venku," řekl s úšklebkem Tril "a teď dostanu odměnu. Vezmu si z tohohle ostrova všechno bohatství. Ano děti, ve všem jsem vám lhal." oznámil jim bezstarostně Tril. "Moje druhá loď kotví za horizontem, kde nabírá vysvobozené. Vy víte mnoho, takže tu zůstanete a krvaví piráti si to s vámi spočítají.

S pistolí je Tril dal všechny zvlášť, aby nebyli spolu. Tril už skákal do jezera a Filip s Lilly byli překvapením bez dechu. Dlouho smutně truchlili, že by už mohli být doma. Pak si děti všimly, že jim zahodil kusy železa dost blízko otcovy cely. Poradili mu, ať se pro ně natáhne. Se vší silou se natáhl a podařilo se. Odemkli všechny cely. Utíkali k Trilově lodi jak nejrychleji mohli. Když přeplavali jezero, měli oblečení zelené, když běželi lesem, tváře měli díky větvím černé. Nastoupili tedy namaskovaní na loď. Večer v podpalubí všem vysvětlili, kdo je Tril zač. Posádka jim věřila, protože se všichni znali díky pobytu na ostrově, naplánovali vzpouru. Vzali si všechny zbraně a vyšli na palubu. Trila i jeho spojence svázali a položili je do podpalubí. Velo se ujal velení a rozvezl všechny ztracené do jejich domovů. Na konec jen čtyři postavy stály za rozbřesku na palubě. Už vystouli na Etských ostrovech a loď předali někomu, kdo bydlel na Liky a znali ho a on znal je i nenáviděl Trila. Tak ho odvezl na ostrov Krev. Filip a Lilly byli šťastní, že jsou všichni pohromadě, a že se jim to povedlo. Smáli se myšlence, že krvaví piráti přijdou na ostrov a nikde nikdo. Konečně byla jejich dokonalá rodina spolu.

(pozn. redakce: Text byl jen mírně upravován)

Záhadné zmizení

(Markéta Bartáková, 7.A)

V půlce července jsme si vyjeli na týdenní dovolenou do Jeseníku. Jela jsem spolu s bratrancem, bratry a prarodiči na týden z domu. Ubytovali jsme se v areálu poblíž přírodního koupaliště. Byla tam spousta dětí podobného věku, jako jsme byli my. Hned jsme si tam našli kamarády. Pořád jsme něco dělali. Jeden den jsme stavěli bunkry v lese a další den jsme se šli koupat. Samozřejmě jsme se účastnili i výletů s prarodiči. Jeli jsme do zámecké zahrady, ale taky se jen tak projít po okolí.

Jedné noci přišla velká bouřka. Co půl sekundy se na nebi objevil blesk, a zem se celá otřásala. Celou dobu jsem se na to s bratrancem dívala. Nemohli jsme spát, a proto jsme vedli zajímavou diskuzi, když nám něco došlo. Ta chatka neměla hromosvod. Ale kolem bylo tolik stromů, že byla velice malá pravděpodobnost, že se do ní strefí. Bouřka trvala asi dvě hodiny a když skončila, šli jsme spát. Po celou tu dobu jsme se ani moc nebáli, jenom dvakrát jsme si mysleli, že ta chatka spadne. Nakonec to ale dobře dopadlo. Usnuli jsme a nic se nám nestalo.

Při snídani jsme horlivě diskutovali o minulé noci. Bratrové nám moc nevěřili, dokud to nepotvrdili babi s dědou. Minulá noc byla zvláštní. Blesky křížily oblohu a hromy byly neuvěřitelně silné. No co, bylo tropické léto. Mezi tím, co kluci šli ven, já jsem si šla číst. Háček byl v tom, že jsem musela nejdříve najít knížku. Prohledala jsem celý dům a nakonec ji našla pod stolem v obývacím pokoji. Usadila jsem se na křeslo a otevřela knížku na stránku, kde jsem minule skončila. Něco z ní vypadlo a spadlo to na zem. Sehla jsem se pro to. Byla to kartička se vzkazem. Pečlivě jsem si ji přečetla. Stálo na ní: "Ten, kdo nezapadá a není úplný.". Vůbec jsem to nechápala, co se tím myslí. Možná, že jsem něco ztratila. Ale co to mohlo být? A proč jsem dostala takový vzkaz? Přečetla jsem si to ještě nejméně pětkrát, ale pořád jsem to nepochopila. Zašla jsem si tedy pro papír a pouzdro, že si sepíšu všechno, co by to mohlo být. Vzala jsem si, co jsem potřebovala a vrátila jsem se zpátky do obývacího pokoje. Položila jsem si před sebe papír a otevřela pouzdro. Vypadla na mě další kartička. To už bylo hodně divné. Ze zvědavosti jsem si ji několikrát přečetla. Ale zase jsem to nepochopila. Co má asi znamenat "Místo, kde umírá rivalita a rodí se spolupráce"?

Celý oběd jsem nad tím musela přemýšlet. Došlo mi, že na to sama určitě nepřijdu. Po obědě jsem poprosila kluky o pomoc, i přes to, že jsem věděla, jak jsou blbí. Nikdo na nic nepřišel, ale shodli jsme se na jedné věci a to, prozkoumat ještě jednou pořádně celou chatku. Rozdělila jsem práci, ale nikomu se do toho vůbec nechtělo, takže jsem celou chatku musela prohledat sama. Hodiny ubíhaly a já jsem nic nenacházela. Usmyslela jsem si, že už tady nejspíše žádná další kartička nebude. Bohužel mi to došlo moc pozdě. Ani jsem si nestihla uvědomit, že už je večer. Po večeři šli kluci ještě ven hrát na schovávanou, ale já zůstala doma a pokoušela jsem se rozluštit tu záhadu. Probdila jsem celou noc řešením té záhady a usnula jsem až těsně nad ránem. Záhada však zůstala nevyřešena.

Další den jsme jeli na zámek. Nic moc si z toho nepamatuju, možná i proto, že jsem byla unavená, anebo tím snem, který se mi zdál na zpáteční cestě. Byl velice zvláštní tím, jak byl obyčejný. Připomenul mi první dny, kdy jsme tady byli. Stavěli jsme v lese bunkry. Ze začátku jsme proti sobě soupeřili, ale na konec jsme si pomáhali s kácením a nošením klacků. Ze začátku jsme byli něco jako nepřátelé, ale k večeru jsme se stali společným týmem. Když jsem si to uvědomila, vzbudila jsem se. Konečně jsme pochopila vzkazy, které mi byly zanechány. To místo bylo náš bunkr v lese vedle areálu. Všechno mi sedělo. "Ten, kdo nezapadá a není úplný" vlastně popisovalo náš holčičí bunkr, který jsme nikdy nedokončily, a šel vidět z docela slušné dálky kvůli tlustému kmeni, který jej podpíral. A fráze "Místo, kde umírá rivalita a rodí se spolupráce" směřovala na naši společnou spolupráci. Konečně jsme to rozluštila! Hned jak jsme dorazili zpátky k chatce, chtěla jsem vyskočit z auta a hned navštívit náš bunkr. Tento nápad mi byl ale zamítnut, protože byl čas oběda. Zhltla jsem celý oběd, jen abych už mohla jít, ale jen jak jsem dojedla, začalo pršet. Proklela jsem moji smůlu a šla si číst.

Další noc už jsem se dobře vyspala. Neměla jsem sice žádný sen, ale to mi nevadilo. Celý večer už jsem se těšila na ráno, kdy budu moct jít. A ta chvíle právě nastala. Po snídani jsem se vydala k našemu bunkru. Pořádně jsem jej prohledala, ale našla jsem jen další kartičku se vzkazem. Vztekle jsem kopla do stromu, ale to jsem neměla dělat. Ten kmen, který podpíral bunkr spadl přímo ne mě. Nic moc se mi naštěstí nestalo. Vyvázla jsem jen trošku poškrábaná od kůry a později se objevily menší modřiny. Po obědě jsme vyrazili na koupaliště. Vzala jsem si s sebou knížku a do ní jsem si založila kartičky se vzkazy a složený papír. Propisku jsem si spolu s knížkou dala do batohu a šli jsme. Vlezla jsem si do vody, trošku si zaplavala, i když ty rány děsně štípaly a potom jsem se vrátila na místo, kde jsme si rozložili deku. Vytáhla jsem z batohu knížku a pustila se do řešení posledního vzkazu. Jako ty předchozí nedával vůbec smysl. Tentokrát se vůbec nevztahoval k těm dvěma, které už jsem měla vyřešené. Vůbec jsem netušila, co může znamenat " Udělal to jeden z nás. Najdi vinu, najdi nepřítele. Schovej se!". Vůbec nebyla ve stilu, kterým byly ty ostatní. Tentokrát byla moc agresivní. A co mělo znamenat to Schovej se? Pokud budu tu část ignorovat, nejspíše na něco přijdu. Akorát mi to celé nějak nesedí. Udělal to jeden z nás zní, jako že to udělal někdo z nás. Ale netuším, jestli z areálu, anebo jenom jako z nás z rodiny. A najdi vinu, najdi nepřítele zní jako nějaký kriminální čin. Dost možná se to myslí úplně jinak, než to vypadá. To jsem si myslela. Ale po dlouhých hodinách přemýšlení mě nic nenapadlo. Plus to jsem byla úplně vyčerpaná. Mrskla jsem sebou do postele a už jsem chtěla mít klid. Alespoň do večeře.

Zbývali nám pouze dva dny do odjezdu a já pořád nerozluštila tu šifru. Ještě jednou sem se pokusila zauvažovat a převést ten vzkaz do nějaké jemnější formy. Mezi námi nebude zrádce, takže to nespíše mělo znít ve stilu jako nehledej vinu, najdi přátele. Pak by to bylo jasné. Přátelé jsou přece Lukáš a Verča. To s nimi jsme tady trávili nejvíce času. Ale ta fráze schovej se nedává vůbec smysl. Každopádně jsem se pokusila trávit s nimi ještě více času. A to podstatné mi došlo až večer. Zase se hrálo na schovávanou. A schovávaná je od slova schovej se. Zároveň nejčastější místo kde se schováváme je zadní terasa chatek. Napadlo mě, že to má možná nějakou spojitost. Když jsem si spojila najdi přátele a nejčastěji používané místo při schovávané došlo mi, že to co hledám je na zadní terase chatky našich kamarádů.

Když se všichni schovali, rozhodla jsem se, že zajdu tajně navštívit to místo. Potichu jsem se proplížila kolem hrajících bratrů a vstoupila jsem na terasu. Bylo těžké hledat potmě, ale neměla jsem jinou možnost. Navíc jsem ani netušila, co hledám. Všimla jsem si další kartičky, která ležela na stole. Bylo na ní napsané ať se podívám do levého rohu terasy a ať napíšu jestli jsem to našla, anebo ne. Pochopila jsem to díkybohu hned na poprvé. Přesunula jsem se do levého rohu terasy a konečně to našla. Byl to můj malý plyšáček, kterého jsem si s sebou vzala jenom pro štěstí a kdybych se cítila sama. Cítila jsem se trapně, že jsem na to nepřišla dříve. Vrátila jsem se ke stolu, abych se podepsala. Netušila jsem, čím se mám podepsat, ale potom jsem si všimla propisky, která byla položená vedle kartičky. Napsala jsem, že se mi úspěšně podařilo najít ztracenou věc. Konečně jsem se mohla vrátit do chatky a nechat to být. Ale pořád jsem nevěděla, kdo to udělal. Musel mi ho vzít někdo z naší chatky a pak rozmístit kartičky mezitím, kdy jsem spala. Mohl to být děda, který spal dole a babi potom předala "zásilku" dál. Už toho na mě bylo moc, tak jsem šla spát.

Nastal poslední den a to den uklízení. Hned z rána jsem musela vstávat brzo, což mě rozhodilo. Každopádně jsem se honem vrhla na úklid. Uklízeli jsme asi hodinu a půl a zbývala půl hodina do odjezdu. Babi ještě něco dělala v kuchyni, tak jsem se ji šla zeptat, jestli to opravdu takhle připravili. Musela jsem ji popsat úplně všechno. Od nalezení první kartičky až po závěr, kdy jsem přišla na to, že jsou to zrovna oni. Nakonec se přiznala a pogratulovala mi k úspěšnému vyřešení. Nevěděla jsem, co si mám o tom myslet. No, nakonec jsem už to uvažování vzdala a rozloučila se se všemi.

Užila jsem si pěknou dovolenou řešením jedné záhady. Ale to mi vůbec nevadí, jsem ráda, že už to mám za sebou. Ale už to nikdy nechci zažít znova!

(pozn. redakce: Text neupravován)

Na email: parlament@zsludgerovice.cz můžeš poslat jakýkoliv literární počin - proč si schovávat "po šuplících" to, co může potěšit nebo inspirovat ostatní?!